Krajem krásných hřebců - 2.-6.7. 2010
Cykloputování roku 2010 je za námi a nezbývá, než vzpomínat na všechna ta krásná místa, kterými jsme celé ty čtyři dny a kousek projížděli. Následující přehled je pouze lehce okomentovanou verzí přehledu, který mi poslala Luďka, za což jí patří velký dík. Kromě ní se k Milhausovi letos připojili Elvíra, Hanka a Petr Strejček. Milhaus se už předem rozhodl, že tohle bude poslední jím pořádaný ročník, a proto taky ostatním často připomínal, že se těší, co pro něj ostatní příští léto vymyslí.
Díky fotografům Elvírovi a Petrovi se tu snad časem objeví fotky či prezentace z nich.
Připomenout je nutno rovněž putování druhé, rovněž pětičlenné skupinky ve stejném termínu. Ta se vydala z Jindřichova Hradce a vedena Markétkou poznávala krásy okolí Mordyje.
Pátek 2.7.
Opuštěné žamberské nádraží na nejvyšším bodě tratě - Wilkommen in Sudeten! Rozhledna a kaplička nad městem. Neplánované prohlídka města díky špatným odbočením. Veselá cesta Kunvaldem - rodištěm Jednoty Bratrské. Zapadající Slunce nad krásnou krajinou a podezřívavě na nás hledící sedláci. Neminutá odbočka k lesu. Milhaus s Elvírou se dohadují o místu ke spaní - nakonec zvolena Elvírova varianta, neb na Milhausem zvoleném místě bylo nevoňavo. Vaření čaje na ohni. Luďka přijíždí a míjí naše tábořiště, protože Milhaus omylem udal špatné místo na mapě. Milhaus se diví, kde L. je a telefonuje. Luďka přijíždí zpět po cestě obklopena světluškami a popisuje své lapálie. Jsme šťastni, že jsme konečně všichni. Popíjíme čaj, zpíváme a Milhaus čte Zapadlé Vlastence 1932. Má fenomenální úspěch - Elvíra nechápe a nudí se a Petr pro jistotu rovnou usíná. Spíme pod širákem - jako ostatně pokaždé. Tedy kromě samostatné jednotky Elvíry.
Sobota 3.7.
Milhaus budí jakousi pankovou vypalovačkou, Elvíra je nadšen a radostně vylézá ze stanu ;-) Vaříme na plynu. Vyjíždíme do Rokytnice v Orlických horách a po nákupu a svačině pořád dál do hor. Cestou bere Milhaus vodu a Elvíra je naštvaný, že se nedostalo i na něj. V kopci začíná Elvírovi ucházet ventilek - montujeme a pumpujeme. Milhaus se klaní místním padlým. Všichni byli Němci. Konečně na kopci, kde už dlouho čeká Luďka. Dalším krpálem na vojenskou pevnost Haničku spolu s davy turistů. Chladíme se na zajímavé prohlídce v podzemí. Fotíme se u tanku za strašného vedra. Odjíždíme do Neratova. Na rozcestí roztržitý Milhaus zjišťuje, že nechal kytaru opřenou o tank a vrací se pro ni. Obědváme svačinky a sýry. Po cestě se fotíme v barokních pózách u božích muk a rozhlížíme se z krásné louky. V Neratově hraje Milhaus Maria Stock, ale nikdo ho moc neposlouchá a všichni mizí uvnitř obnoveného kostela s prosklenou střechou, jíž je vidět na blankytné nebe. Odjíždíme po proudu Divoké Orlice. Krásný asfalt. V Bartošovicích navštěvujeme kostel a jdeme na večeři do hospody. Pak se jedou Milhaus s Elvírou podívat do Polska na zříceninu a společně dohánějí ostatní. Spíme na okraji louky s vyhlídkou zpět na OH. Vaříme nudle s mákem, což moc nedopadlo. Milhaus hraje tklivé písně. Všichni jsou brzo spát, kromě Milhause a Hanky, kteří pod krásným hvězdnatým nebem s padajícími hvězdami kecají přes půlnoc.
Neděle 4.7.
Po písečně kamenité cestě jedeme na Zemskou bránu na Divoké Orlici, kde jdeme postupně všichni do plavek a různě blbneme v Divoké Orlici. Pak krpálem přes Čihák do Petrovic, kde má Milhaus výtlem ze zdejšího nejzbytečnějšího kruhového objezdu. Dáváme si zmrzlinu a pozorujeme lidi, co využívají zdejší nelevné atrakce. Ještě větším krpálem šplháme až na Kladské hranice, kde Milhaus vylézá na louku a mlátí do kytary jak to jen jde. Luďka přesto v transu projíždí kolem a krásným výhledem se tak mohou pokochat jen ostatní. V Mladkově - Vichstadtlu obědváme a čteme “Vzpomínám na Rozinkovou louku”, kousek pod “kostelem s nápadně ošklivou tupou věží”. Pak na Lichkov s odbočkou přímo na rozinkovou louku, kde se toho mnoho nezměnilo. V Králíkách do Chrámu konzumu jménem Penny Market, jenž má jako jediný otevřeno. Pak přes náměstí s milou maloměstskou atmosférou směrem na Štíty. Máme radost, jak nám to krásně sviští. Provokatér Milhaus objíždí kruhové objezd v opačném směru. V Mlýnickém Dvoře jsme zachráněni starým pánem, bez jehož pomoci bychom jeli bůhvíkam do hor. Ve Štítech kupujeme mléko z automatu a Petr se jede podívat na Valentův akrobatický areál. My ostatní sedíme kousek od místních houmlesů na náměstí, kocháme se rokokovým náměstím a Milhaus naposledy čte Kocourka. Pak do kopce směrem na Jedlí stále krásnější krajinou. V Jedlí obchvat kolem JZD a překrásný západ Slunce u kostela. Unaveni šplháme do kopce a táboříme pod Křížovou horou vedle vysílače. Dlouho do noci vaříme čínu.
Pondělí 5.7.
Ráno je jaksi ospalé, dojídáme zbytky od večera. V Drozdově voláme paralelní výpravě, která ještě nevyrazila, z čehož máme nepokrytou radost (a taky z toho, že i jim puťák hezky ubíhá). Padáme šíleným krpálem až na idylickou Drozdovskou pilu. Pak jedeme pohodovou silničkou až do Hoštejna a máme dost sil na drbání přímo za jízdy. V Hoštejně Elvíra záhy vyráží svým oblíbeným směrem, my ostatní na něj chvíli čekáme na mostě, kde Milhaus zabíjí čas mlácením kytary. Záhy nám dochází marnost tohoto počínání a jdeme se pokochat výhledem od železničního památníku za vedra a dusna. Elvíru pak nacházíme před zdejší hospodou socialistického stylu, kde si dáváme kofolu a dobíráme vodu. Vyrážíme proti toku Moravské Sázavy a potom několik km setrvale stoupáme až do Hynčiny. Uprostřed krpálu velíme k obědu před místním kostelem. Byl dobrý, Milhause jen trochu mrzí, že na zdejším hřbitově nenachází žádné německé náhrobky, i když je jasné, že vesnice dřív k Hřebečovsku patřila.
Stoupáme dál do Křižanova, v nejvyšším bodě cesty obdivujeme propracovaná boží muka na soukromém pozemu, zpracovaná ve zdejším regionálním stylu. Následuje příjemná jízda, z kopce do kopce, jak na houpačce přes Maletín až do Svojanova. Stoupáme k větrným elektrárnám, kudy míříme do Karlína. Před místní kapličkou se stylovými dveřmi zastavujeme, jíme a Milhaus zpívá a vypráví o Aničce Glaser, která se tu narodila a předčasně zemřela z nenaplněné lásky. Pak přes pětatřicítku do Žipotína, kde obdivujeme idylickou atmosféru a opravenou kapličku. Další cesta je nejasná, Milhaus se doptává rekreantů a míříme přes les a krásná luka do Bohdalova, kde nás překvapuje značně neobvyklá požární zbrojnice s věžičkou na věžičce. Následující sjezd je zatím nejhezčí, jak se shodujeme. Má však bohužel nepříjemnou dohru se psem, který působí dojmem, jakoby nás chtěl pokousat. Pak dál směrem k Vranové, po cestě se Elvíra pouští do Milhause, zkaženou náladu z toho mají asi oba.
Definitivně se rozhodujeme, že zítra míříme do Zábřehu, a proto odbočujeme směrem na Mohelnici. V serpentinách nad obcí žíznivý Elvíra k notnému pobavení ostatních vypíjí do dna Limonádu, kdysi zde kýmsi zanechanou. Na vrcholu kopce nacházíme hřbitov, na kterém velmi oceňujeme jeho sprchu. Proto chvíli debatujeme o důkladnosti očisty, kterou tu podstoupíme. Zároveň hledáme v mapě místo na přespání. Nakonec volíme louku na kopci nalevo od cesty, po cestě k ní bereme vodu a ztrácíme se, na což jsme upozorňování domorodcem. Louka je skvělá, s krásnou borovicí, jen tu není kde postavit plachtu, proto využíváme blízký les. Zároveň se pouštíme do vaření luštěninové polévky, moc nám chutná. Milhaus k tomu hraje na kytaru.Tušíme, že přijde déšť, je jen otázkou, kdy.
Úterý 6.7.
Milhaus se jako obvykle budí někdy po čtvrté a po rozlepení očí pohlédne na oblohu. Bude pršet. Zálibně pohlédne k lesu, kde se modrá postavená plachta a spí dál. Okamžik 0 nastává někdy kolem půl osmé, kdy nás kapky deště probouzejí. Stěhujeme se pod plachtu a vaříme výbornou ranní kaši (jak jinak začít den?). Přichází za námi Elvíra a společně si pochutnáváme. Pak bouráme a jedeme dál. Dole ve vesnici dobíráme vodu na stejném místě, jako včera. Podivným terénem míříme na Mohelnici (nahoru-dolů). Cestou nás zdraví podmračený Bouzov, kdesi daleko na jihu. Bude znova pršet, říkáme si.
Před Vyšehorkami zastavujeme, přemýšlíme, kudy dál a voláme Royovi, který, jak jinak, pracuje v Kamenici. Ve Vyšehorkých obdivujeme právě opravovaný kostel s šindelovou střechou. V další vesnici dochází k lámání chleba. Milhaus silou své osobnosti nadchne většinu výpravy pro cestu přes kopce i za deště, jen Elvíra volí cestu přes Mohelnici po rovině. Jedeme višňovou alejí a paseme se na tom málu, co tu zůstalo. Pak Řepovou, přes nápisy na silnici oslavující novomanžele a seniory. Deštík přečkáváme v luxusní čekárně, svačíme, zpíváme. Serpentinami nahoru, až k hospodě, kterou navštěvoval Kocourek, i když neměl čím zaplatit. Schyluje se k dešti, ale je tu krásně. Hanka píchá o trn. V dešti opravujeme, málem nadvakrát, nebýt Petrovy pozornosti. Nějak nám to ani nevadí. Luďka mezitím kecá s řemeslníky a pokračuje v pasení se.
Elvíra je už v Zábřehu. Ještě pár kopečků a jsme tam taky. Na nádraží se sochou českého eskymáckého náčelníka. A Elvírou. Jedem do města, hladoví jak vlci. Na náměstí je zamluveno, ale pan číšník je laskavý a doporučuje konkurenci. Jedem zpátky, až do Podzámecké. Je tu fajně, přístupovou cestu jsme skoro ucpali koly. Nikomu to ostatně nevadí, venku leje, jak z konve. Když končí, jedem na vlak. Loučení je blízko, už je tu nástupiště. Milhaus naposledy zpívá o tom, jak pomalu a klidně tečou řeky do moří. Ajajaj! Postarší trempík opodál tleská. Díky. Luďka nastupuje do vlaku, mává, Milhaus testuje svou akceleraci a náhle jsme tu sami. Pak jede i náš. Už zase leje. I v Třebový, kde M. vystupuje. Budete mi chybět, budete mi scházet, říká si M. a šlape do konce. Howgh.
A na závěr: Všechny dosavadní trasy si můžete prohlédnout zde:
